Přišel, viděl, zúčastnil se a přežil…

…aneb jmenuji se Baxter a nejsem žádné Béčko – zážitky z Jarních hrátek Polabím

fotky od lordů

Jmenuji se Baxter…jako ta nejmenovaná lékařská firma, ale to je jedno…určitě všichni znáte ten slogan „we’re the best, we‘re the Baxter“….tak to jsem já. Těší mě. Haf, haf.

Jsem pointer, to pro neznalé v krátkosti znamená, že jsem laskavý a poslušný pes, citlivý a s ušlechtilým charakterem. Miluji děti a ve společnosti rodiny jsem velice spokojený, hlavně, když mám možnost hlídat páníčky přímo v peřinách. Pocházím z Anglie, jsem tedy hotový lord, ale často jsem spíše nazýván králem loveckých psů.

Bydlím v Milovicích. Moje rodina jsou Adélka, ta je o něco málo starší, ale velikostně ji mi nejblíže, a pak její rodiče Šárka a Pepa. Panička Šárka má kamarádku Martinu, která nás zasvětila do tajů slova „dogtrekking“. Sice mi to zprvu znělo jako dog trenky, což jsem rozhodně s anglicky klidným výrazem odmítal, ale pak jsem pochopil. Nejprve to byly samé řeči, sliby a skutek utek, ale …
…ZKO Nymburk pořádal dogtrekkingové hrátky jarním Polabím ve Svatojířském lese a vzhledem k tomu, že tento les je od nás co by kamenem dohodil a pak za pár hodin došel, tak jsme se přihlásili. Já jsem z rodu šlechticů, což znamená, že přeci nejsem žádné Béčko, a proto jsme se rovnou přihlásili na tu nejdelší trasu, tzn. na MID, což bylo plánováno na 45 kilometrů, ale nakonec to bylo jenom 38,5 kilometru (dle GPS Honzy Prášila 40 km)….díky všem psím bohům za ty dary…

V sobotu 27. března 2010 jsme tedy popojeli kousek autem od domova a měli jsme jasný cíl, zúčastnit se a přežít. Ani jsem se nerozkoukal na místě činu a už mě prohlížela nějaká cizí paní, jsem-li zdraví. Jsem si říkal, se na mě bábo ( Nedá mi a musím přiznat, že pani doktorka byla velice sympatická osoba, jenom prostě Baxťa veškeré medicinmany nemusí, takže se omlouvám, ale nenechal si to vymluvit. Nakonec aspoň přiznal, že v tom není nic osobního J) podívej, copak to nevidíš. Jsem zdravý jako řípa, jen mě pusťte z toho vodítka a já vám ukážu, co jsem to za plemeno. Bohužel z vodítka mě nikdo nepustil, tak jsem se nechal prohmatat a 8:56 jsme konečně vystartovali. Konečně jsem mohl skákat a skotačit, jak jsem zvyklý, jenom to vodítko mě trochu omezovalo. Ale co naplat, kolem bylo plno dalších kamarádů, kteří hnali kupředu, tak jsem taky zabral. Panička musela i popobíhat, aby mě stíhala - ale snažila se, to se jí musí přiznat. Ze Seletic jsme vyrazili do Mcel, kde jsme měli možnost zodpovědět první otázky znalostního kvízů, takže jsem se dozvěděl, že se zde 3 dívkám zjevila 37krát nějaká bílá paní, či kdo - no, asi by holky neměli tolik pít, ale co naplat. Zaškrtli jsme tedy správnou odpověď a hurá do Loučeně. Zde jsem se sice nedozvěděl, kdy zde byl založen fotbalový klub, ale už jsem se s tím smířil, prostě všechno vědět nebudu a docela se i bez této informace dá dobře žít. U hájenky Loučeňka se mi moc líbilo, byla tam totiž zabijačka. Jak já bych jim pomáhal…no nic, panička mne hnala k památníku Helma a k Boží vodě, kde jsme se stejně nedozvěděli, v jakém slohu je tato pamětihodnost postavena, tak jsme si dali aspoň svačinu. Pak jsme pokračovali dál a dál a dál, až jsme na jedné křižovatce odbočili vpravo, přestože itinerář mluvil o opačném směru. No, abych všechno pořád hlídal, přitom číst měla panička, já ji měl táhnout. V polovině kopce jsme však pochopili, když proti nám vyrazilo asi 20 soupeřících týmů. No, aspoň jsme se konečně dostali na pracovní tempo a hurá z kopce dolů a správným směrem k informaci, že jírovec maďal pochází z Řecka. Pak bylo kontrola povinného vybavení, což jsme zvládli bez ztráty kytičky, a přestože všichni odpočívali, my jsme vyrazili kupředu, zpátky ni krok. Vypadalo to nadějně, najednou jsme byli na špici, ale cca 10 kilometrů před koncem toho začala mít panička plné ťapky. Já teda taky, klidně bych si dokázal představit, že budu chvíli hlídat celou rodinu pěkně v postýlce, ale nebyla šance. Pořád jsme šli a šli, ale pomaleji a pomaleji a najednou jsme ztratili červenou značku. Úspěšně jsme si tedy prošli navíc poslední vesnici před cílem, což nás stálo několik míst, ale rozhodně jsme nebyli sami, kdo takto úspěšně z posledních sil sešel z cesty. Ale jak jsem již řekl, nejsme přeci žádné Béčka, takže jsme šnečím krokem pokračovali. Paničce již nebylo vůbec dobře, ale bojovala ze všech sil a já jsem aspoň kolem ní skákat a nosil jí klacíky a větvičky, kdyby si třeba chtěla udělat ohýnek a odpočívat….bylo to náročně, ale podařilo se a opět jsme dorazili do Seletic, tedy do obce, která je pojmenována dle svých zakladatelů, nikoliv podle prasátek, jak by se dalo čekat. Každopádně si dejte pozor, mají tam nervózního důchodce J (jak je naspáno na cedulce na brance jedné zahrady). V cíli jsme si nechali připočítat trestné minuty za čtyři chybně zodpovězené otázky a konečně jsem si mohl lehnout, pěkně na deku do kufru a panička si lehla za mnou a byla pohoda, klídek a vodička.

Bylo to náročné, ale moc se mi to líbilo a panička ví, že 80 kilometrů a víc (tedy long) rozhodně nikdy nepůjde, takže se těším na příští šanci pěkně se proběhnout, jenom to vodítko musím nějak vychytat. Je to docela nuda, když Vás někdo pořád brzdí, ale já paničku naučím běhat a budeme příště o nějakou tu hodinku rychlejší. A i toho yorkšíra, co se snažil zamaskovat listím, když nás předbíhal, porazíme. Kamaráde, klobouk dolů, jsi pašák, mám super motivaci do dalšího závodu a panička rozhodně taky, tak snad příště poběžíme celou trasu…jsem přeci jenom citlivý pes a vidět, že jsi kamaráde do té kaluže zapadl až po krk bylo dost nervy drásající, tak příště tak nespěchej a klidně to obejdi, já bych tě už stejně nestihl předběhnout.

Každopádně moc děkuji pořadatelům za nádherný zážitek potkat plno pejsků a takhle si užít celodenní vycházku. Panička si to taky moc užila, po třech dnech už zase chodí normálně a nepřipomíná kačenu, takže ZKO Nymburk, těšíme se na příště a děkujeme…haf, haf.

prožil, popsal a nadiktoval Baxter
přepsala jeho panička a spoluputovnice Šárka Dušková


Copyright (c) 2010 polmari@seznam.cz